Zpráva o průběhu květnových mimořádných opatření u praporu SOS Bratislava I.

Co vůbec byla stráž obrany státu (SOS) a proč byla zřízena? Stráž obrany státu byla ustanovena vládním nařízením č. 270 z 23. října 1936. Podklad pro toto vládní nařízení představoval zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. Vládní nařízení o SOS nabylo účinnosti 31. října 1936.

S tím jak v zahraničí, především v Německu, sílili protičeskoslovenské tendence, byla republika nucena hledat účinnější systém pro ostrahu státní hranice. Hranici předválečného Československa střežila po celou dobu finanční stráž. Finanční stráž, jak již plyne z její podřízenosti ministerstvu financí, střežila hranici spíše z hlediska celního, než bezpečnostního. Na ochraně státní hranice se samozřejmě svým způsobem i nadále podílelo četnictvo a armáda. Povinnosti jednotlivých složek ke vztahu k ochraně státní hranice vyplývaly ze zákonů a nařízení, kterými se jednotlivé ozbrojené složky řídily.

V případě válečného konfliktu mohla být finanční stráž využita maximálně k provizornímu uzavření hraničních přechodů, nebo hlavních cest přes hranici a jejich udržení do doby příchodu armády. Proto se hledal takový systém, který by zajistil účinnější ochranu státní hranice i z hlediska bezpečnostního. Účinný, i když z daleka ne ideální, systém ochrany státní hranice začal fungovat až se zřízením stráže obrany státu v roce 1936.

Stráž obrany státu můžeme dnešní terminologií popsat jako „jednotky rychlého nasazení“. Podstatou bylo obsadit státní hranici okamžitě silami, které jsou bezprostředně v pohraničí k dispozici – tedy především četnictvem, finanční stráží a státní policií a získat tak čas pro nástup armády. Obranu státního území měla samozřejmě na starosti armáda, ale její reakce by mohla přijít pozdě.

Na podzim roku 1936 byl zřízen jen organizační rámec stráže. Stráž obrany státu byla organizována po praporech. V době míru podléhala stráž ministerstvu vnitra, okamžikem vyhlášení ostrahy hranice, nebo vypuknutí války přecházela stráž obrany státu pod velení armády. Celkem bylo postaveno 31 praporů SOS, z nichž prapor Bratislava spolu s praporem Moravská Ostrava byly největší. Obvod praporu SOS Bratislava tvořily okresy: Bratislava, Bratislava-vidiek, Dunajská Streda, Galanta, Malacky, Modra, Senica, Skalica, Šamorin, Trnava. Velitelem praporu byl pplk. pěch. Josef Fanta.

Jak již bylo uvedeno, stráž obrany státu tvořili především příslušníci četnictva, finanční stráže a stání policie. Stráž byla dále dotována vojenskými posilami. V roce 1937 a počátkem roku 1938 probíhala výstavba stráže a výcvik strážců.

Na jaře roku 1938 se zahraničněpolitická situace, ale i situace v našem pohraničí, vyostřovala a Československo na tuto situaci muselo reagovat. 20. února 1938, prohlásil Adolf Hitler v říšském sněmu, že Německo vezme co nejdříve pod svou ochranu 10 miliónů Němců žijících v Rakousku a Československu. Vzápětí, 12. března 1938, obsadila německá armáda bez odporu Rakousko. Československo se tak rázem ze dne na den ocitlo v ještě těsnějším nepřátelském sevření. Ačkoli německá diplomacie neustále opakovala, že Československu nehrozí ze strany Německa žádné nebezpečí, bylo zřejmé, že dalším cílem Hitlerovy expanzivní politiky bude naše zem. Dne 24. dubna se konal v Karlových Varech sjezd SdP, kde byly vyhlášeny tzv. Karlovarské požadavky, v nichž čeští Němci mimo jiné žádali vytvoření území pod čistě německou správou.

Důležitým mezníkem pro činnost SOS se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Večer 20. května vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic. Hlavní štáb armády nařídil ve 21,20 hodin provedení hesla „Zborov“. Došlo k povolání prvního ročníku I. zálohy (ročník 1935), příslušníků technických a speciálních oddílů na mimořádné vojenské cvičení ve zbrani v délce čtyř týdnů a to podle § 22 branného zákona. Došlo tedy k provedení „plánu C“. Současně vyhlásil hlavní štáb heslo „4949 začátek dnes, konec bude odvolán“, které znamenalo vyhlášení velitelské a zpravodajské pohotovosti. Vyhlášení zpravodajské pohotovosti znamenalo pro jednotky SOS zvýšení jejich zpravodajské činnosti a velitelé jednotek měli být snadno dosažitelní, tj. ve služební době v kanceláři, mimo službu doma. Na mírových stanovištích jednotek SOS měla být u telefonu stálá služba. Při vyhlášení velitelské pohotovosti se měli velitelé zdržovat ve služebních místnostech stále, u telefonu byla stálá obsluha. Velitelé měli přezkoušet a připravit plány a podmínky pro vyhlášení pohotovosti. Služební obchůzky byly omezeny na nutné minimum a pokud možno konány v blízkosti služebních místností, aby byly příslušníci jednotek SOS snadno dosažitelní.

Bezprostřední podnět pro výše uvedená opatření poskytly informace našich zpravodajských služeb, o částečném soustředění německých ozbrojených sil u našich hranic, které připomínaly březnovou situaci před anexí Rakouska. Současně se blížily obecní volby a zvažovala se tedy i eventualita, že uměle vyvolané incidenty namířené proti československým občanům německé národnosti by mohly být využity jako záminka pro německou ozbrojenou intervenci. [1]

U útvarů československé armády byl vyhlášen bojový poplach a byly postupně uváděny do bojové pohotovosti. V ranních hodinách 21. května 1938 dosáhly svých prostorů předpokládaných nástupovým plánem prvé útvary pěchoty a během dne je následovalo dělostřelectvo a další složky. Z vojenského hlediska byla květnová mimořádná opatření úspěšná. [2] Nastoupilo 70 000 mužů prvního záložního ročníku a 5 ročníků specialistů (114 000 mužů). Po provedení všech opatření se početní stav naší armády zvýšil na zhruba 371 000 mužů.

Ministerstvo vnitra na základě rozhodnutí vlády a po konzultaci s hlavním štábem nařídilo 20. května ve 23 hodin 40 minut pohotovost praporů SOS. V ranních hodinách 21. května 1938 tak nastoupili na hranici republiky i muži bratislavského praporu stráže obrany státu...

V létě 1938 si vyžádalo Ministerstvo vnitra od každého praporu SOS souhrnnou zprávu o provedení květnových mimořádných opatření a o stavu praporu. V těchto hlášeních se často objevují zajímavá fakta a poznámky k činnosti a organizaci SOS.

V hlášeních jednotlivých praporů, samozřejmě i praporu Bratislava, se objevuje upozornění na značné množství nedostatků. Tyto nedostatky měly několik příčin. Za květnové ostrahy hranic byla stráž stále ještě ve fázi výstavby a květnová pohotovost představovala její první ostré nasazení. Ve stráži obrany státu byly společně ozbrojené složky tří ministerstev, přičemž každé ministerstvo hájilo své zájmy, někdy až na úkor funkčnosti stráže. V hlášeních se také především poukazovalo na zjištěné nedostatky, než na pozitivní zjištění.

Problémy a připomínky z květnových opatření se snažilo ministerstvo vnitra řešit. Do září 1938 se tak mnohé vyřešilo, ale samozřejmě zdaleka ne vše, na to již nebyl prostor. Řadoví příslušníci stráže nastupovali, ale v drtivé většině s jediným cílem – bránit svou vlast. Toto odhodlání jim pomáhalo překonávat i nejrůznější obtíže.

Prezidium policejného riaditelstva v Bratislavě, u kterého sídlilo velitelství praporu SOS, zaslalo 27. července 1938 na pražské ministerstvo vnitra, oddělení 14b, souhrnnou zprávu o pohotovosti, zkušenostech a stavu bratislavského praporu stráže obrany státu. Tato zpráva je základem následujícího přehledu:

Souhrnná zpráva o provedení pohotovosti praporu SOS Bratislava

Organizace:

Organizace stráže se osvědčila, je to nejrychlejší způsob, jak uzavřít hranice. Po stránce taktické bylo vše řádně připraveno, po stránce materiální byly však nedostatky.
Velitelé družstev se osvědčili. Velitelé čet vcelku také, problémy byly s veliteli rot – z okresních četnických velitelů, inspektorů finanční stráže a policejních úředníků byli jen někteří schopni velet rotě.
Velitelství praporu není vůbec organizováno. Velitel praporu je na všechno sám. Nemá ani poradce, kteří mu podle organizačního řádu náležejí. Velitel praporu má k dispozici pouze odborného poradce z řad finanční stráže.
Předpoklad, že velitel praporu SOS podle předpisu G-XI-2 (služební předpis SOS) předá jednotky vojenským velitelům a sám je k dispozici vyššímu velitelství se nesplnil. Ve skutečnosti byly požadavky kladené na velitele praporu takové, že vyžadují řádně organizované velitelství praporu.

Provedení pohotovosti:

Rozhlášení pohotovosti – na závadu bylo, že poplachová telefonní síť není dosud hotová a místy je přetížena (hovory jsou jen slabě slyšitelné). Není stanoveno kdo a jak má provádět kontrolu této sítě, aby byla vždy v bezvadném stavu.
Zaujetí bojových stanovišť bylo provedeno poměrně rychle. Závadou je příliš časté přemísťování příslušníků četnictva, takže poučení velitelů družstev v terénu není nikdy hotové. Osvědčilo se zařazení ke každému družstvu z hloubky (z vnitrozemí) jednoho příslušníka místního oddělení finanční stráže jako zástupce velitele družstva a vůdce.

Početní stav praporu za pohotovosti ke dni 21. května 1938:

Stručný průběh pohotovosti praporu Bratislava byl následující:

Spolupráce s vojskem za mimořádných opatření nebyla ideální. Někteří vojenští velitelé nevěnovali jednotkám SOS tu péči, které tyto nové a nevyzkoušené jednotky vyžadovaly. Nejen po stránce materielní, ale i po stránce velení, úpravy služby a její kontroly nechali je odkázány sami na sebe. Nebylo upraveno střídání, takže některá družstva byla po tři týdny nepřetržitě na polních strážích, zatím co druhý sled zálohy nebyly dostatečně zaměstnány.

V jednom úseku stáli vedle sebe velitel roty stráže a velitel roty „O“ a nebylo jim jasné, kdo je zodpovědný za úsek. Jinde velitel úseku „O“ zrušil velitelství roty SOS, ba i propustil některé posily stráže. Týž velitel zakázal rotám a praporním sběrnám zpráv podávat jakákoli hlášení veliteli praporu stráže. To byly závady ukazující na nedostatek spolupráce. Odchod vojenských jednotek po zrušení ostrahy působil hlavně na vojenské posily depresivně. Byly vyslovovány námitky proti dalším přidržování jich ke službě. Také stažení všeho materiálu (polních kuchyní, telefonního vedení, ošetřoven atd.) bylo pociťováno jako nespravedlnost a neocenění služeb jednotek stráže.

Vojenské posily:

Ministerstvo národní obrany si vyhradilo použití ročníků 1934 a 1935 pro své účely. Tím se stal výběr vojenských posil obtížný hlavně tam, kde je posil nedostatek. Velitelé praporů nejsou o těchto výnosech uvědomováni, čím dochází potom k dezorganizaci a zbytečné korespondenci. Mužstvo straší 40 roků se za posily nehodí, neboť nemá potřebný výcvik. Jednotlivci neznali ani kulomet vz. 26, ani pušku vz. 24.

Vojenské posily nastoupily po vyhlášení pohotovosti bez odporu a s dobrým duchem. Byly případy, kdy povoláním vojenské posily ocitla se jeho rodina ve skutečně zoufalé situaci, takže kdyby byl povolán k vojenské službě, byl by mu skutečně povolen odklad. Velitel praporu stráže měl by mít v takových případech pravomoc vojenskou posilu zprostit služby.

Požitky vojenských posil nebyly řádně upraveny a postupné snižování žoldu bylo příčinou největších nedostatků za pohotovosti. Podrývaly bojovou kázeň a snižovaly bojovou hodnotu jednotek stráže. Ač se výkon služby vojenských posil neměnil, měly jiné náležitosti za ostrahy (polní dávka) a jiné po odchodu vojska. Nejlépe vyhovovala úprava podle výnosu MNO čj. 25.686/taj.-V./1.odd. z 9. května 1938 z něhož si příslušníci posil hradili stravu a mohli ještě podporovat své rodiny, neboť jsou všichni z chudých vrstev obyvatelstva. Také otázka vyživovacího příspěvku nadělala mnohé zlé krve. Rodiny příslušníků vojenských posil ocitly se někde zcela bez prostředků. Dokud byl vyplácen větší žold, mohl vojín svou rodinu podporovat z platu, snížením žoldu se to stalo nemožné. Řízení s přiznáním vyživovacího příspěvku je zdlouhavé. Fakt je, že do dnes je většina žádostí nevyřízena, ač mužstvo posil je již propuštěno.

(Dokončení v příštím čísle.)